Roadtrip po Andalusii v dobách koronavirových

Andalusie, kraj fiest, býčích zápasů a flamenca – slunný jih Španělska, ve kterém se díky dřívější arabské nadvládě až kouzelně mísí obě kultury a vytvářejí dohromady jeden půvabný celek. Jejím symbolem jsou bílé vesničky rozprostřené vysoko v horách, často relativně nedaleko písčitých pláží dlouhatánského pobřeží Costa del Sol. Azurově modré nebe se v létě pojí s teplotami i přes 40°C, což může být v kombinaci s nošením roušky sice náročné, ale kupodivu si lze zvyknout a dovolenou na tak krásném místě to nijak zásadně nepoznamená. Však skoro vždy je možnost se někde na okamžik nadechnout a zchladit :).

Náš plán na dovolenou v Andalusii byl jasný: doletět do Málagy, půjčit si auto a dát si devítidenní roadtrip touto působivou oblastí. Auto jsme si zapůjčili přímo na letišti u společnosti Marbesol, která měla nízké ceny, na internetu příznivé recenze a jako jedna z mála společností nepožadovala kreditní kartu. Půjčení auta na 9 dní nás i s benzínem a „all inclusive“ pojištěním vyšlo na cca 7 tisíc Kč. Najeli jsme kolem 1300 km.

1. den: přílet do Málagy, Ronda
2. den: Caminito del Rey
3. den: Gibraltar
4. den: pláž Bolonia, Cádiz
5. den: Sevilla
6. den: Córdoba
7. den: Granada
8. den: Salobreña, Nerja
9. den: Málaga
10. den: odlet z Málagy

UBYTOVÁNÍ A TURISMUS V DOBĚ PANDEMIE

Ubytovávali jsme se v hotelích nalezených přes booking.com, které často měly bazén, což se v oněch vysokých teplotách ukázalo jako velice dobrá volba. Co se týče teploty naší, tu nám měřili pouze v jednom z nich, nicméně všude dbali na dodržování příslušných hygienických pravidel (nošení roušky a používání dezinfekce).

Zajímavé bylo například porovnat, jak si jednotlivé hotely poradily se snídaňovým bufetem. Jelikož na snídaních celkem „ulítáváme“, volba hotelu s vysoce hodnocenou snídaní je pro nás vždy prioritou. Někde přitom probíhal bufet více méně v „běžném režimu“, pouze jednotlivé kousky pečiva, ovoce apod. byly balené. Jinde obsluhovala bufet servírka, které jsme hlásili na dálku, co bychom si z bufetu přáli na talíři. Největším „punkem“ byl balíček jídla na hotelu v Seville, který jsme jedli na chodbě. Pokud by nezapomněli na nůž, mohlo by to být celkem fajn – natírat si však měkký toust ztvrdlým máslíčkem pomocí plastové lžičky bylo i na nás trošku moc :).

Co se týče turismu, až na některá větší města, narazíte povětšinou na Španěly cestující po své vlasti. Otevírací doby jednotlivých památek jsou lehce pozměněny (často zkráceny), lidí je méně než v běžné sezóně. Na některá místa lze zakoupit vstupenky pouze předem na internetu. Získat lístky do Alhambry je snazší, fronty kratší. Na Caminitu del Rey půjdete po většinu cesty skoro sami. Pláže bývají v obležení zejména v neděli. V noci jsou města nejživější, Španělé berou bary a restaurace útokem, roušky se schovávají do kabelky, hraje hudba a prázdné zůstávají jen vnitřky restaurací, protože všichni sedí venku.

DEN PRVNÍ:

RONDA

Nový most (El Puente Nuevo) jako hlavní atrakce

Prvním cílem naší cesty se stalo půvabné městečko Ronda postavené na náhorní planině, kterou uprostřed protíná hluboký kaňon El Tajo. Jeho kolmé stěny dosahují hloubky údajně až 130 m. Hlavním turistickým lákadlem je pak pochopitelně přes tento kaňon vedoucí Nový most (Puente Nuevo), který spojuje starší maurskou část města La Ciudad s novější částí El Mercadillo. Tímto neobyčejným místem se inspiroval ve svém románu Komu zvoní hrana Ernest Hemingway – popisuje v něm, jak vězně shazovali z mostu přímo do propasti. Zřejmě nejlepší výhled na most se vám naskytne od parku Jardines de Cuenca. Pokud byste zatoužili vidět vše také zezdola, zamiřte na vyhlídku u cesty Camino de los Molinos.

Městečko je kouzelné na procházku zvláště večer při západu slunce. My jsme parkovali pravidelně (a celkem za levno) poblíž náměstí Plaza Duquesa de Parcent, kde lze obdivovat kostel Iglesia de Santa María Mayor a úžasné pomerančovníky. Malebnými uličkami se odtud dostanete za pár minut až k mostu, většímu náměstí s restauracemi a úchvatným výhledům na zdejší hornatou krajinu.

Další památky v Rondě

Budete-li v Rondě přes den, můžete navštívit také další zdejší památky, např. Palacio de Mondragón na náměstí Plaza de Campillo, ve kterém sídlí městské muzeum; dále zdobnou budovu Palacio del Marqués de Salvatierra z 18. stol.; Forestierovy zahrady – Dům maurského krále (La Mina y Jardines de Forestier – Casa del Rey Moro) nebo třeba Arabské lázně (Baños Árabes) – jedny z nejzachovalejších lázní svého druhu ve Španělsku. Ve městě se nachází také Aréna a muzeum býčích západů (Museo Taurino), údajně nejstarší býčí aréna v celém Španělsku (z roku 1784).

Ubytování kousek od Rondy

Ubytování jsme našli poblíž města na malebném ranči Los Pilares de Ronda. Ani fotky na bookingu nedokázaly vyjádřit, jak podmanivé to místo je. Zážitkem byl již samotný vjezd na ranč přes dvě veliké brány. Připadala jsem si jako na statku z mexické telenovely, ačkoli vstup do našeho kouzelného pokojíku připomínal spíše „hobitín“. K dokonalosti přispívaly ještě dva bazény, z nichž jeden jsme měli v podstatě sami pro sebe, a všudypřítomní pávi. Pobyt na dvě noci nás vyšel na cca 3 400 Kč.

Jedinou slabinou byly snídaně. Na tu druhou jsme si dokonce koupili vlastní čerstvé pečivo, protože tady dávali jen jeden částečně předpečený kus na přípravu toustu a pak levné muffiny a bábovkové pečivo ze supermarketu.

DEN DRUHÝ:

CAMINITO DEL REY („STEZKA SMRTI“)

Caminito jsem měla zapsané v diáři jako jeden z vysněných výletů už nějaký ten pátek. Tahle několik kilometrů dlouhá stezka postavená na straně velkých kaňonů nad Rio Gualdalhorce byla kdysi nebezpečnou ferratou – říkalo se jí „stezka smrti“. Ač byla dlouho kvůli nebezpečí uzavřena, lákala troufalé návštěvníky dál, přičemž některým se to stalo osudným. Právě to přinutilo Španěle, aby ji konečně pořádně opravili a zpřístupnili veřejnosti – stalo se tak v roce 2015. Na většině úseků dnes již celkem pohodlné cestičky můžete ještě spatřit podobu dřívější děsivé cesty, ze které se doslova tají dech.

Původně byla stezka vybudována před více než 100 lety pro zásobování pracovníků zdejších vodních elektráren a svůj název získala tím, že se po ní prošel v roce 1921 král Alfonso XIII.

Praktické informace ke vstupu

Počet návštěvníků je omezen a v běžné „necovidové“ sezóně je prý zapotřebí objednávat lístky online na přesný den a hodinu dlouho dopředu. V současné době otevírali možnost rezervací postupně cca 14 dní dopředu.

Pro návštěvu je důležité vědět, že stezka je jednosměrná a začíná u severního vstupu. Zde jsme jako ostatní zaparkovali u restaurace El Kiosko a odtud jsme již pokračovali dál tunelem pěšky až ke vstupu. Většina průvodců doporučuje dostavit se na místo zhruba hodinu předem. Vzhledem k tomu, že jsme ke vstupu dorazili za necelou půlhodinku jen čtyři návštěvníci, pustili nás na Caminito i dříve, než jsme měli objednáno. Před vstupem je zapotřebí si nasadit helmu a nechat se poučit od zaměstnanců (ohledně dodržování rozestupů a dalších pravidel bezpečnosti).

Caminito je možné navštívit s průvodcem, což je nejen zhruba o polovinu dražší, ale také podle doporučení jiných celkem zbytečné. Za nás si myslíme, že je to navíc trochu škoda, protože procházet si stezku sám je rozhodně lepší než v houfu třiceti lidí. Bez průvodce zaplatíte 10 €, drobný příplatek je tamza lístky na autobus, který vás na konci cesty (v El Chorro) doveze pohodlně zpět k restauraci.

Celá procházka trvá okolo 2,5 hod. Překvapením pro nás bylo, že v polovině cestička, přilepená na stěny kaňonu, končí a pokračuje úsekem vedoucím rozpálenou krajinou. V poslední třetině se stezka však do kaňonu opět navrací a v těchto místech je (troufnu si říct) vůbec nejzajímavější – právě zde totiž můžete nejlépe pozorovat podobu původní stezky pod vámi. Přejít musíte také krátký (ale houpavý!) visutý most nad propastí.

Tip na prodloužení výletu: El Torcal

Pokud byste se na rozdíl od nás nepospíchali zchladit do bazénu, můžete si zajet ještě do blízké přírodní rezervace El Torcal de Antequera. Jinak než autem se sem však nedostanete, na místo nejezdí žádná veřejná doprava. Mělo by jít o jednu z nejpůsobivějších vápencových krasových oblastí, která se rozkládá ve výšce 1339 m. n. m. na ploše 12 km². Podrobné informace k návštěvě najdete na jejich oficiálním webu. Vstup do rezervace je zdarma.

DEN TŘETÍ:

GIBRALTAR

Třetí den jsme po snídani vyjeli směrem na jih do městečka Algeciras, které se nachází poblíž Gibraltaru. Pouze jsme se ubytovali, vyložili věci a vyrazili na výlet.

Na skok do Velké Británie – pas raději s sebou!

Gibraltar získal v roce 1830 status britské korunní kolonie, kterou je v podstatě dodnes, což Španělé údajně nenesou zcela libě. Město s přístavem se rozkládá na západní straně známého skalního výběžku a pro pohodlné zajištění vstupu se doporučuje mít s sebou pas – na hranicích jej opravdu kontrolovali. Parkovat lze v městečku La Línea na veřejných parkovištích a poté lze snadno přejít hranice pěšky.

Hned po vstupu do Velké Británie vás přivítá typická červená telefonní budka a letištní ranvej, přes kterou se běžně prochází. Poté vstoupíte do městečka, ze kterého doslova dýchá britská atmosféra na každém kroku – kromě telefonních budek uvidíte typické poštovní schránky, lampy, restaurace. Nápisy „fish and chips“, britské vlajky a „duty-free“ obchody na Main Street vám delší procházku k lanovce rozhodně zpříjemní. Se změnou státu se mění také pravidla – roušky dolů, mohli jsme dýchat, hurá! 🙂

Na Gibraltaru se platí gibraltarskou librou, která má stejnou hodnotu jako ta britská, ale bez problémů přijímají také eura.

Nahoru si připlatíte (lanovka vs. van)

Velkým překvapením pro nás byla cena lanovky, kterou se lze nechat za 6 minut vyvézt na vrchol skály. Existují tři cenové varianty:

• jízda lanovkou tam a zpět pouze na výhled: 17£
• jednosměrná jízda lanovkou (tj. dolů pěšky) + návštěva přírodní rezervace: 28£
• jízda lanovkou tam a zpět + návštěva přírodní rezervace: 30£

V eurech je cena samozřejmě ještě vyšší – jestli si správně pamatuji, poslední nejdražší varianta vycházela na 40 €/os. Bližší informace najdete na oficiálních stránkách zde. Jako jiní mnozí návštěvníci jsme pak od pokladny zamířili přeci jen k prodejcům, kteří nás přemlouvali již po cestě a zvolili cestu v autě v rámci malé skupinky s průvodcem. V této tour za 30 € byl zahrnut pochopitelně i vstup do přírodní rezervace.

Autem jsme postupně projeli: vyhlídku od Pillars of Hercules (bylo vidět až do Maroka!), St. Michel´s Cave, prosklenou vyhlídku směrem na moře a Sand Bay (kam se určitě příště budeme chtít jet vykoupat) a poté ještě jedno místo s výhledy na přístav.

Velký zklamáním pro nás bylo, že jsme nenavštívili Opičí brloh – známou mezistanici s opičkami druhu makak magot, které sem v minulosti přivezli námořníci jako domácí mazlíčky. Legenda tvrdí, že kdyby Gibraltar opustily, skončila by i britská vláda nad ním. Popravdě jsme se cítili trošku podvedeni, protože tohle bylo hlavní místo, které jsme chtěli navštívit, a dole nás přesvědčovali o tom, že nás vezmou na všechna místa. Nicméně i tak jsme během výletu pár opiček potkali, protože jsou doopravdy všude.

Ubytování v Algeciras

Přestože Algeciras nemá kromě blízkosti k Gibraltaru příliš co nabídnout, ubytovali jsme se tam zejména kvůli ceně. Původně jsme se snažili hledat ubytování poblíž pláže Bolonia nebo přímo v Cádizu, ale hotely byly buď zavřené, obsazené nebo strašlivě drahé. Hlavu jsme nakonec složili v Globales Reina Cristina v krásném areálu s bazénem, parkováním zdarma a výbornou bufetovou snídaní. Jo a byl to ten jediný z hotelů, ve kterém nám při check-inu měřili teplotu :). Jedna noc zde vycházela na cca 1 900 Kč.

DEN ČTVRTÝ:

PLÁŽ BOLONIA A CÁDIZ

Konečně koupání v moři!

Další den jsme vyrazili na jednu z prý vůbec nejhezčích zdejších písečných pláží: Boloniu. Parkování se nachází hned vedle vstupu na pláž a platí se zde dobrovolný příspěvek. Pokud by vás koupání lákalo více, v okolí Cádizu jsou pláže jedním z největších lákadel vůbec (jde o pobřeží Costa de la Luz).

Smočit se můžete na Playa la Victoria, Playa de Santa María del Mar, Playa de la Caleta, de los Alemanes či de la Barossa. Na rozdíl od pláží poblíž města Málaga (střediska jako Torremolinos, Benalmádena atd.) mají tyto světlý příjemný písek a jsou průzračnější.

Cádiz: nejstarší město ve Španělsku

Po dopoledním koupání jsme se přesunuli na návštěvu starověkého přístavního města Cádiz, které se rozprostírá na konci útlého poloostrova. Jeho dominantou je obrovská katedrála. Přímo před ní najdete pěkné náměstí s řadou restaurací. Naší oblíbenou se stala 100 Montaditos (navštívili jsme ji pak znovu v dalších městech), kde seženete malé sendviče různých příchutí s pitím a brambůrky. Máte tak rychlou sváču/oběd doslova za pár korun a určitě si pochutnáte ;-).

Pohled na katedrálu i na všechny ty bílé domky z výšky se naskýtá z věže Tavira (Torre Tavira), která je nejvyšším bodem ve městě. Je otevřena až do večera a za vyhlídku zaplatíte 5 €.

Navštívit můžete také Ženskou nemocnici (Hospital de Mujeres) a dva hrady (spíše pevnosti, za nás zavřené) Castillo de San Sebastian a Castillo de Santa Catalina.

Ubytování v centru Sevilly

Večer jsme přijeli na jedno z nejdražších ubytování našeho výletu – do hotelu Patio de La Alameda v Seville. Jednalo se také o jediný hotel, kde jsme nakonec museli využít placené parkoviště, které se nachází v malé garáži v boční ulici, protože jinak bychom zde v uzoučkých uličkách zaparkovali jen velice obtížně. Parkování bylo zapotřebí nahlásit dva dny dopředu a platilo se 18,70 €. Byl to právě ten hotel, ve kterém jsme ráno dostali na recepci „snídaňový balíček“. V hotelu je velmi pěkný prostor vnitřního bloku se soškami plameňáků laděný do oranžova. Jedna noc nás tady i se snídaní a parkováním vyšla na cca 2 400 Kč.

DEN PÁTÝ:

SEVILLA

Následoval den v hlavním městě Andalusie: v Seville, o které se často mluví jako o jednom z vůbec „nejšpanělštějších“ ze všech španělských měst. Přišlo nám, že nejvíce se zde „držela“ siesta a opravdu po většinu dne bylo skoro vše zavřené. Město ožívalo až k večeru a hlavně v noci.

Hlavní památky Sevilly

Prohlídku města jsme odstartovali na zajímavé vyhlídce Setas de Sevilla (vstupné 5 €).

Poté jsme došli procházkou až ke katedrále, křesťanské stavbě vystavené na základech mešity, což způsobuje její méně obvyklý tvar. Známá je její věž La Giralda, na které by se měla údajně též nacházet vyhlídková plošina. Lístky do katedrály nepatřily mezi nejlevnější a doporučovala se jejich koupě předem prostřednictvím internetu, návštěvu uvnitř jsme tedy oželeli. Podobně tomu tak bylo i u přilehlé pevnosti Real Alcázar, kam se lístky kupovaly pouze online. Tím, že nás ale čekala prohlídka Alhambry, tak ani sem nás to dovnitř nijak zvlášť nelákalo. I tak jsme si centrum dosyta vychutnali. Po ulicích se proháněli koňské povozy, kromě palem jsme obdivovali do čtverce zastřihnuté stromy a osvěžili jsme se výbornou zmrzlinou.

Nejvíce na nás zapůsobila o trošku vzdálenější Plaza de España – spojení krásné architektury, fontán a malovaných vyobrazení jednotlivých španělských měst.

V neposlední řadě jsme se podívali také ke známé ikoně Sevilly: Zlaté věži (Torre del Oro) na břehu řeky. Tato věž je jediným pozůstatkem středověkého opevnění města, dnes v ní prý sídlí námořní muzeum.

Jak jsme zjistili, Sevilla je opravdu velké město, ve kterém jsme za příšerného vedra nachodili mnoho kilometrů, proto jsme se těšili na odpolední přesun do Córdoby, kde na nás čekal hotelový bazén.

Ubytování v Córdobě

V Córdobě jsme zvolili jednoduchý malý hotýlek v pěší vzdálenosti od centra města asi půl hodinky. Jeho výhodou bylo opět parkování zdarma a navíc bazén, který byl takovou příjemnou oázou klidu vedle rušné silnice – jmenoval se Hotel Oasis. I přes nepříliš úchvatné fotky snídaní na bookingu, byla nakonec snídaně velmi dobrá. Bufet probíhal téměř bez omezení. Za jednu noc jsme zde zaplatili cca 1 700 Kč.

DEN ŠESTÝ:

CÓRDOBA

Córdoba je menší město s nesmírně bohatou historií. Chlubit se může například tím, že zde byla první vysoká škola a pouliční osvětlení v Evropě. Centrum města se dá prohlédnout během pár hodin, je opravdu maličké, ač zdržet vás mohou obchůdky se suvenýry, které byly snad nejhezčí z celé Andalusie.

Velká mešita neboli La Mezquita

Hlavní dominantou města je slavná La Mezquita: mešita-katedrála, nejstarší dennodenně používaná stavba západního světa. V 16. století se Karel V. rozhodl vestavět do středu tehdejší mešity katedrálu – to, jak se mu to povedlo, můžete za 11 € prozkoumat i vy. Lístky do této pozoruhodné stavby se kupují přímo na místě v samoobslužných automatech. Prohlídka zabere pár minut.

Kromě katedrály se můžete zajít podívat do Židovské čtvrti (Barrio de la Judería), mezi jejíž oblíbené „fotomísto“ patří květinová ulička (Callejón de las Flores).Domky s květinovými dvorky patří mezi symboly Córdoby. Kromě mnoho restaurací a tapas barů je zde také synagoga ze 14. století.

Jednu z nejvýznamnějších památek města představuje Římský most (Puento Viejo), který pro nás představoval vstupní bránu do centra města. Na břehu řeky pak ještě stojí za pozornost palác Alcázar (snad každé španělské město má nějaký „alcázar“ :)), který byl ale otevřený pouze do 14:30 hod, což byla doba, kdy jsme tam přesně dorazili s tím, že jsme už vše prohlédli. Lepší time management za „časů korony“ by nebyl na škodu. Faktem ale je, že návštěvní doby byly u většiny památek opravdu jiné (kratší), než bývaly původně.

Ubytování v Granadě

Večer jsme již strávili v naší další destinaci: v Granadě. Hotel Barceló Carmen Granada se nacházel v centru města, takže jsme všude došli pěšky a na recepci nám dokonce poradili v jakých uličkách zaparkovat zadarmo, abychom nemuseli využít jejich placené parkoviště. Snídaně zde byla doslova luxusní (např. i několik druhů mléka, obrovský výběr všeho). Matoucí byly pouze fotky na webu, které lákaly na střešní terasu s bazénem (ve skutečnosti to byla taková větší vana…). Za dvě noci jsme zaplatili cca 4 600 Kč).

DEN SEDMÝ:

GRANADA

Městem, do kterého jsme se nejvíce těšili, byla Granada. Sama jsem v ní již před lety byla na krátké návštěvě a věděla jsem, že se jednou vrátím. Granada (v překladu znamená „granátové jablko“) byla posledním maurským královstvím či emirátem v Andalusii a je to na ní celkem znát.

Krásná Alhambra

O Alhambře, druhé nejnavštěvovanější památce ve Španělsku, jste již jistě slyšeli. Otevřena je denně od 8:30 do 20 hod a kromě toho nabízí i noční prohlídky (v úterý a v sobotu od 22 do 23:30 hod). Vstup je omezen na 6 300 návštěvníků denně, doporučuje se tedy kupovat lístky vždy s předstihem na oficiálním webu zde. Výhodou doby koronavirové je, že lístky stačí koupit i pár dní předem a fronty jsou i na místě při vstupu do paláců mnohem menší, než si je pamatuji z onehdá, kdy jsem zde byla poprvé. Vyjdou na 14 €.

„Alhambra“ znamená v překladu „červená“ – snad za to mohou její rudohnědé hradby, které se strmě zvedají nad údolím řeky Darro. Ze strategicky umístěných věží se naskýtají krásné výhledy.

Vstupné do celého komplexu zahrnuje tři části, které se doporučuje navštívit v následujícím pořadí:

• pevnost Alcazaba: nejstarší část s masivními hradbami a věžemi (pěkný výhled z Torre de la Vela);

• Palacios Nazaríes: nádherné sídlo vládců Granady, celá řada paláců, do kterých je zapotřebí vstoupit v čase, který je uvedený na vstupence, jinak vás dovnitř nepustí;

• letní zahrady Generalife: na sousedním svahu na východ od hradeb Alhambry;

Na prohlídku celého komplexu jsou zapotřebí 2–3 hod. Pozor, přímo v palácích je zakázáno fotit se selfie tyčí a se stativem!

Údajně nejhezčí pohled na Alhambru s pohořím Sierra Nevada v pozadí je prý z vyhlídky Mirador San Nicolás, kam jsme vyrazili při západu slunce již předchozí den. Alhambra nasvícená odpoledním sluncem je opravdu nádherná, jen těch lidí by tam mohlo být méně…

Pokud však vyrazíte před západem stejně jako my, můžete se poté toulat večerními a později nočními uličkami staré maurské čtvrti Albayzín (Albaicín), která je na seznamu UNESCO. Najdete zde mnoho obchůdků s arabskými lampičkami  a nádherné čajovny. V jedné takové jsme se stavili na večeři.

Další granadské památky a její okolí

I Granada má v centru města svou katedrálu, poblíž které se rozprostírá historické centrum města. Navštívit lze i Maurské lázně (El Bañuelo) z 11. stol. Budete-li odvážní, můžete zajet do cikánské čtvrti Sacromonte, v níž najdete proslulé jeskyně a pódia tablaos, na kterých místní cikáni prý předvádějí svatební obřady a tančí flamenco.

V okolí Granady zase stojí za pozornost městečko Guadix, které je zvláštní tím, že ve čtvrti Barrio de la Cuevas jsou domy, jejichž nabílené komíny vycházejí přímo ze skály (tzv. „jeskynní příbytky“). Kdo má rád hory a má spoustu času, ten si může dát dvoudenní výšlap na nejvyšší vrchol španělské pevniny Mulhacén.

DEN OSMÝ:

CESTOU Z GRANADY DO MÁLAGY: NERJA

Předposlední den jsme během přejezdu do Málagy navštívili dvě městečka. Prvním z nich byla Salobreña – typicky andaluské městečko plné bílých domů s maurským hradem. Z hradu je opět pěkný výhled na město i na pobřeží. Platí se menší vstupné.

Nerja – známá jeskyně a pěkné koupání poblíž Málagy

Druhou a delší zastávkou byla Nerja – oblíbené letovisko na východ od Málagy s malými, ale hezkými plážemi pobřeží Costa Tropical. Největší zajímavostí města je Balcón de Europa. Jedná se o palmami lemovanou vyhlídku na útesu nad mořem. Přímo pod ní se nachází hezká pláž Playa de la Calahonda, kde jsme se krátce vykoupali. Vlny zde byly bohužel tak velké, že jsme si úplně nezaplavali, ale i tak to bylo příjemné.

Poblíž města se nachází slavná jeskyně Cueva de Nerja, podobná našim Koněpruským jeskyním. Otevřena bývá od úterý do pátku až do půl 6 a vstupné činí 11 € (s audioguidem 13 € a s průvodcem 15 €). Zajímavostí je, že ač byla jeskyně obývána již před 30 tisíci lety, objevena byla teprve v roce 1959 skupinou místních chlapců, kteří pronásledovali netopýry.

Ubytování v centru Málagy

Posledním naším hotelem byl Casual del Mar Málaga, designově pozoruhodný hotel „plný moře“ (alespoň na obrázcích). Parkování jsme našli opět v blízkých uličkách zdarma. Na místě jsme si zaplatili snídani, u které nás nejdříve varovali, že to nebude úplně „bufet“ kvůli koronaviru, ale nakonec to byla jedna z nejúžasnějších snídaní v Andalusii, jen bylo zkrátka pár těch úžasných věcí zabaleno. Za dvě noci jsme zaplatili cca 4 500 Kč.

DEN DEVÁTÝ:

MÁLAGA

Málaga byla městem, do kterého jsme přiletěli, a možná právě proto jsme si nechali její prohlídku až na konec. Pro většinu turistů bývá právě ona „vstupní branou“ do Andalusie, i od nás tam lítá přímá linka z Prahy.

Co navštívit v Málaze

Na prohlídku Málagy není zapotřebí mnoho času, den, možná i půlden vám bohatě postačí. Všude se dá dojít pěšky a vzdálenosti nejsou veliké, ač se jedná již o větší město.

I v tomto městě je k vidění palácový komplex Alcazaba vybudovaný Maury v 8. století. Nachází se na kopci kousek od katedrály. Vedle vchodu do pevnosti se rozprostírají vykopávky Římského divadla (Teatro Romano) z 2. stol. Komplex je otevřený denně od 8 do 20 hod, vstupné není vysoké. Přímo na místě lze zakoupit také vstup do hradu Castillo de Gibralfaro, který se vypíná na kopci 130 m nad městem. Do hradu nelze projít z Alcazaby, bohužel je zapotřebí se vrátit zpět k pokladnám a absolvovat výšlap do kopce znovu, a to pořádný. Ač jsem byla v Málaze dvakrát, ani jednou jsem tam nevyšplhala. Vysoké teploty, mnoho kilometrů v nohách a rouška na puse byly okolnosti, které to jen podpořily. Podařilo se nám ale vyšplhat alespoň na vyhlídku, která umožňuje známý panoramatický výhled na město. Uvidíte i arénu na býčí zápasy. 

V centru města můžete navštívit katedrálu známou pod názvem La Manquita („dáma s jednou paží“), neboť jen jedna z jejích věží byla dokončena. Hlavní náměstí s kašnou a palmami se nazývá Plaza de la Constitución a najdete je v blízkosti nákupní třídy Calle Marequés de Larios.

Příjemnou procházku můžete uskutečnit v parku Palmeral de las Sorpresas, který vede k pěkným pobřežním promenádám až do přístavu s majákem. Nicméně v noci je tady hodně rušno – davy lidí sem míří na drinky a tapas. V ulicích hrají a zpívají umělci, panuje příjemná atmosféra.

Pláž Malagueta

Kdo někdy byl v Málaze, jistě se koupal na pláži Malagueta schované za zdejšími vysokými „paneláky“. Tato průměrná městská pláž nijak zvlášť nenadchne, ale zchladí J. Poleželi jsme si na ní asi dvě hodinky, dvě lehátka se slunečníkem stála 10 €.

ANDALUSIE ZÁVĚREM

Jet právě do Andalusie nebylo původně úplně v plánu. Ale jak nám pozavřeli okolní svět a možnosti dovolené se zúžily na Evropu, objevil se prostor i pro toto sice teplé, ale nádherné místo. Jsem moc ráda, že jsme se nenechali nijak odradit. Devět dní, devět měst, plno fotek a naopak žádná karanténa, žádný přivezený koroňák – náš první větší roadtrip se vydařil! Všem, které podobné toulání španělským jihem ještě někdy čeká, přeji, aby zde načerpali inspiraci na svou cestu. Však může být mnohem delší než 9 dní, v Andalusii je stále mnoho co objevovat! 🙂